Cestování > Indie > Váránasí - वाराणसी Vyhrejte vstup na cestovatelské 3D promítání

Váránasí - वाराणसी

21.9.2010
Ráno vstáváme v pět, abychom na půl šestou byli u řeky a jeli na dvouhodinovou projížďku po Ganze. Nasedáme do pramice s dvěma veslaři a jedním kormidelníkem. Je stále ještě období dešťů a vody je více, takže si s námi asi dost máknou. Ganga je v tomto období široká až dva kilometry.

Před odjezdem ještě nabíhá klučina, který nám vnucuje každému dvě mističky s růžovými lístky a zapálenou svíčkou - jedna je prý pro Gangu a druhá pro boha Šivu, kterému je Varanasí zasvěceno. Pomalu začíná svítat a my vyjíždíme proti proudu a mističky pouštíme po vodě.  Objevují se i další lodě a vše má zvláštní atmosféru.

Proud je i při břehu docela silný a místy mají naši veslaři co dělat, takže jeden z ních často vystupuje na břeh a loď strká. Kormidelník se nám snaží něco povídat o chrámech, lidech a tak, ale jeho indish je tak špatná, že mu rozumíme jen sem tam něco. Na schodech (ghatech) se objevuje víc a víc lidí, kteří sem přišli vykonat ranní očistu. Plujeme až k Assi ghátu, což jsou poslední a nejširší schody tímto směrem a kormidelník nám vysvětluje, jak vznikl název Váránasí (složením z názvu říček Varany a Assi) a spoustu dalších věcí. Poté si veslaři mohou na chvíli odpočinout, necháváme se unášet zpět.

Ve vodě plave mrtvá kráva, o kousek dál se mydlí jeden Ind a pak skáče do proudu vody, druhý stojí a modlí se po pás ve vodě. Děvčata se koupou v sárí a na schodech si jeden stařík čistí zuby jen prstem a vodou z Gangy...

Kousek před Manakarnika ghátem chtějí naši průvodci loď otočit a veslovat zpět, tak se s nimi dohadujeme, že jsme měli domluveno, že uvidíme i kremační ghát. Po chvíli neochotně souhlasí. Dosud se mohlo vše bez problému fotit,  jen mi to přišlo zvláštní a přemýšlel jsem, jak bych se asi cítil, kdyby mě turisté fotili při ranní hygieně. Manikarnika ghát se ale fotit nesmí a je údajně hlídán policisty.
Po projížďce jdeme na snídani do té samé restaurace co včera a cestou zpět do hotelu nás odchytává jeden Ind, ať se jdeme podívat do jeho obchodu. Ukazuje nám šátky, povlečení a spoustu krásných jiných výrobků a tvrdí nám, že je to pravé hedvábí, kašmír atd. Nechceme ale zatím nic kupovat a tahat to s sebou.

Vyrážíme na prohlídku města - sami, bez průvodce jen s hrubou mapou. Kluci chtějí jet autorikšou, my se Simčou chceme vyzkoušet cyklorikšu, takže se domlouváme, že se setkáme u Manikarnika ghátu. Cyklorikša nám tvrdí, že nás zaveze až tam a auta že tam nemohou, ale nakonec nás za 30 rupií vysazuje stejně na hlavní ulici a ukazuje směrem kam máme jít. Ve spleti uliček se ale ztrácíme a poměrně dlouho bloudíme, než se nám podaří dojít na místo, kde jsme chtěli být. Kluky tu nepotkáváme.

Jdeme se podívat na pohřební místo. Je možno jít přímo až ke kremaci, ale nesmí se fotit. Jeden mladý Ind nám a dalším dvěma turistům vysvětluje, jak pohřby probíhají a že od spalování se můžeme hodně naučit. Spaluje se tu  zrovna šest  těl, u jednoho stojí mlčky hlouček  mužů - příbuzní. Panuje tu zvláštní klid a úcta, které narušují jen kozy, které se prochází kolem a žerou kvítí, kterým byli nebožtíci nazdobeni. Jedna hranice se zrovna zapaluje - na několik vrstev dřeva se položí tělo zabalené v barevném plášti a na něj ještě jedna vrstva dřeva. Do hranice příbuzní sypou ještě santalové dřevo a pak nejstarší syn hranici podpaluje věčným ohněm, který se tu stále udžuje. I když stojíme poměrně blízko hranicím, nic tu nesmrdí, všechno působí tak nějak přirozeně, jako že se nic nestalo a život plyne stále stejně dál... Pod námi jde průvod, kde na nosítkách nesou příbuzní další tělo, ponoří jej na chvíli do svaté Gangy a pak jen už se čeká, až se uvolní místo na spalování. Denně se tu takto spálí asi sto těl, 24hodin nonstop. Pohřeb je drahá záležitost a málokdo si jej může dovolit. Po nějaké době odcházíme a odchytává nás jeden člověk, ať přispějeme na starobinec. Dostáváme požehnání, dávám mu sto rupií a moc nadšeně se netváří, chtěli by víc, ale nakonec i tak děkují. Kluci stále nepřišli, takže jim píšeme sms, že se jdeme  podívat na zlatý chrám.
Před vstupem do zlatého chrámu probíhá bezpečnostní prohlídka, takže nejprve čekáme na kluky a potom jim dáváme batohy, mobil, peněženku - skoro vše kromě pasu, aby to pohlídali a společně se Zbyňkem se jdeme podívat dovnitř. Tam nás ale nepustili, že dál mohou jen hinduisté. Vzdáváme to. V obchodě, kde kluci čekali ,nám ale prodavač vysvětluje, že stačí říct, že jsme hinduisté, nechat si zapsat pas a lze tam takto projít. Mě se do toho nechce, ale Simča, Honza a Jarda to jdou vyzkoušet. Vrátili se po nějaké době, že se jim to povedlo, ale že to za to nestálo.

Jsou už tři hodiny, tak se rozhodujeme někam zajít na oběd. Vyhrává Zee restaurant, která se na menu honosí větou Recommended by Lonely Planet. Jsme tu ale téměř sami, číšníci moc anglicky neumí, vše strašně trvá a v naší LP o této restauraci pochopitelně není ani zmínka. Čas si zkracujeme pozorováním dění na ulici z výšky čtvrtého patra a pozorováním opic, které se prohánějí po okolních střechách. Po obědě zjišťujeme, že moc času už nemáme, ale rozhodujeme se ještě navštívit chrám bohyně Durgy. Tentokrát všichni jedeme cyklorikšema za 25 rupií. Před chrámem Jarda zjišťuje, že za jízdy ztratil mobil, tak na něj zkoušíme volat, ale bezvýsledně. Píšeme tedy sms, ať nám ho vrátí tam a tam... Do hotelu se vracíme pěšky za pomocí GPS. Tam nás čeká překvapení - hoteliér se nás ptá, jestli jsme to my, kdo ztratil ten mobil, naloží Jardu na motorku a jedou pro něj. Nálezce dokonce odmítl i odměnu, že to je pro jeho karmu a nic nechce.

Sprchujeme se, rychle se balíme a vyrážíme na vlak. Nastává opět peripetie s odchytáváním a smlouváním rikšů. Simče se podařilo odchytit drožku, takže nasedáme ve dvou a bělouš už nás táhne doufejme k tomu správnému nádraží. Doprava je jako vždy chaotická a rušná, jede se na centimetry a opravdu obdivuju, že to někdo takto ukočíruje s koněm a ten se nesplaší. Připadáme si, že si jedem jako pánové a Simče to takto moc sluší. Jen jsme jednou málem přejeli jednu paní a jednou se těsně vyhli autu, ale nakonec jsme včas tam, kde jsme chtěli být. Kluci dorazili autorikšou také. Na nádraží nás ale čeká nemilé překvapení - místo v devět večer má náš vlak díky zpoždění psaný odjezd až na jednu na ráno. No nic, jdeme na večeři a do půlnoci to v restauraci nějak vydržíme, než ji zavřou...

Odkazy



DSC_0141 DSC_0185 DSC_0199 DSC_0215 DSC_0219 DSC_0234