Cestování > Srí Lanka > Sigiriya, Polonnaruwa Vyhrejte vstup na cestovatelské 3D promítání

Sigiriya, Polonnaruwa

11.3.2013
Vstáváme v šest a ještě znovu řešíme program na dnešek. Rozhodujeme se zůstat s Janou, do Polonnaruwy jet odpoledne a z cestování vypustit východní pobřeží.

V osm se jdeme podívat do řezbářské dílny, kolem které jsme chodili a včera nakoukli i do jejich obchodu, kde byly všelijaké náboženské sošky, sloni, želvy, kůloví rybáři, masky, ale i zajímavé kusy nábytku.

Na snídani si dáváme samosu a kokos. Vesnice je nějaká vylidněná, prý už jsou všichni j na obřadě. Problém je, že tu nevidíme ani žádný tuktuk. Paní, u které jíme, nám ale jeden volá. Musíme ale smlouvat  trochu o ceně, protože 400 LKR se nám zdálo moc. Cesta je ale náročná - samý výmol. Jeli jsme už po ní před dvěma dny na kolech, takže víme, že se to jen tak brzy nezlepší.

Dostáváme se k průvodu a tam nás tuktukář vysazuje. Jsme tu jediní cizinci, jdeme za průvodem a čekáme, co bude. Fotíme, ale říkáme si, jestli jim to nevadí. Ukazuje se, že nevadí, dokonce nám sami uvolňují cestu, abychom si to mohli dobře vyfotit a pobízejí nás. V průvodu jdou lidé co nesou budhistické vlajky, transparent, květiny a taky jsou tu čtyři tanečníci, kteří do tance dávají spoustu energie. Přicházíme na vršek, kde se průvod zastavil kolem místa, kde bude vysazen posvátný strom. Něco povídají v singálštině, pak strom sázejí, házejí všechny ty květiny, modlí se k němu a za chvíli je po obřadu.

Tanečníci nás potom pozvali na jídlo, tak jsme s nimi chvíli poseděli, popovídali jak se kdo jmenuje a co dělá... Že k nám budou až tak vstřícní a pohostinní, jsme nečekali.

Vracíme se tuktukem do vesnice, kde se chceme najíst, sbalit si věci a vyrazit na bus do Polonnaruwy. Veze nás tuktuk zpět za 250, takže ani nesmlouváme a po chvíli cesty mu zvoní mobil a on nám pak říká, že nějaký známý pojede jeepem do Polonnaruwy a že by nás mohl svézt, že bychom to měli pohodlnější, rychlejší a bez přestupování. Namítáme, že to bude drahé, ale protože by asi jinak jel zpět do Polonnaruwy prázdný, tak se nakonec v Sigiriyi na místě domlouváme na ceně 1200 LKR za celé auto, což nám za to stojí. Před odjezdem jsme ještě vypili poslední tři kokosy,co v Sigiriyi zbyly a jelo se :) 

Dobré bylo, že řidič nám dělal zastávky a povídal zajímavé věci. První byla v obchodě se sárí, které si holky zkusily, pak se vyfotily a když zjistily kolik za něj chtějí, tak si ho nevzaly. Nevypadalo to, že by s tím prodávající měli nějaký problém. Další zastávka je u potoka, kde je velký, skoro dvoumetrový varan. Třetí u velké sochy stojícího Budhy u jezera. Domlouvá nám rovnou i ubytování a naznačuje, že je možnost něco udělat s vysokým vstupným na ruiny.

Ubytování máme v Thisara guest house a hned tu jsou dva tuktukáři, kteří nám nabízejí, že nás za 12 000 LKR svezou po všech památkách včetně vstupu. Je nám jasné, že ten vstup asi nebude oficiální, takže se to snažíme ještě usmlouvat, ale podařilo se jen na 11 000 LKR. I tak nás ubytování, svezení a "vstup" stojí méně nebo stejně jako bychom zaplatili jen za celodenní vstupné na ruiny. Původně jsme mysleli, že po památkách budeme chodit zítra celý den, ale řidič jeepu nám v Sigiriyi tvrdil, že to stihnem dnes, že po půl třetí už nebude takové vedro a otevřeno je do šesti, což nám bude stačit. A měl pravdu.

Ruiny tu nebudu popisovat, o těch si určitě přečtete jindy, jen musím říci, že jich tu je opravdu hodně a i když mě většinou tyto věci nebaví, tak tady mě to nadchlo. U první památky, kam nás dovezli, se nám stala zajímavá věc. Pod stromem seděl dědula a vyřezával a prodával píšťalky. Janča si po chvíli přemlouvání dvě koupila. Pánovi jsme byli (nebo holky ;)  asi nějací sympatičtí, takže nás tu provede. Navíc říkal, že mu před týdnem zemřel bratr a že nás zve na smuteční obřad, který bude večer v jeho domě. To pro nás bylo zvláštní, ale říkali jsme, že možná přijdeme.

Památky jsme obíhali až do setmění a už jsme z toho byli docela unaveni. Na poslední přejezd se objevil náš řidič jeepu a tuktukáři někam zmizeli, že prý už museli jet. Zajímavé, jak to funguje... Když se dozvěděl, že chceme jít za dědulou na návštěvu, ptal se proč a rozmlouval nám to, že bude po obřadu a že budou jen pít. Celkem nás tim zviklal a říkali jsme si, že to není asi dobrý nápad, kdoví do čeho jdeme a kdoví jak se v noci dostaneme zpět na ubytování. GPS  polohu jsem si tentokrát zapomněl uložit. Nicméně když jsme mu vysvětlili, co od toho čekáme, tak už nás tolik neodrazoval a zavezl nás do jeho domu. Nejprve na špatné místo, ale pak se ukázalo, že pán bydlí necelý kilometr od nás. Šli jsme se tam podívat jen s Jančou ve dvou, Sylva s Jindrou byli unaveni. My taky, ale zvědaví jsme byli víc.

Přišli jsme něco po sedmé, obřad měl začít o půl osmé. Pán byl strašně rád, prý nás několikrát vyhlížel i v parku, kde jsme se potkali. Obřad trval asi  hodinu. Mnich seděl vepředu a nad námi, my všichni ostatní na zemi. Nejprve zpíval 5 min modlitby a pak tři čtvrtě hodiny cosi povídal, pak opět modlitby. Vše v singálštině, takže jsem nerozuměli ničemu a bylo chvílemi těžké bojovat s únavou a spánkem, ale vzájemně jsme se pohlídali :) Museli jsme, protože nás zdvořile posadili dopředu. Všichni vypadali celekm vyrovnaně, smutek jsme neviděli.

Po obřadu se vybíraly nějaké peníze pro mnicha, tak jsme tam i přes mírné protesty našich hostitelů pár rupií přihodili. Poté jsme dostali nějaké jídlo na večeři a rodina byla neskutečně milá. Nabízeli nám, ať tam přespíme, ať zítra přijdeme na snídani, oběd... Jelikož jsme chtěli zítra jen přejet do Kandy, nemuselo by být špatné jen tak strávit půl dne s místníma. Bylo fajn, že díky Janě byla tato možnost, i ranní obřad v Sigiriyi. Měla pravdu, že by byla škoda spěchat dál za památkama,  když se nám naskytla příležitost víc proniknout k místním lidem.


IMG_1555 IMG_1566 IMG_1576 IMG_1584 IMG_1603 IMG_1615