Cestování > Jižní Indie > Kochi

Kochi

31.7.2014
Budíček byl tentokrát už v 5, abychom stihli autobus do Coimbatore 5 30. Večer jsme říkali na recepci, že budeme odcházet hodně brzo, ale asi na to zapomněli. Dveře byly zamknuté. Naštěstí majitel měl pokoj hned vedle recepce, takže nám otevřeli a my jsme mohli utíkat na nádraží. Neměli jsme moc času, protože nám příprava trvala déle, než jsme čekali. Přišli jsme přesně. Sotva jsme nasedli, tak se autobus rozjel. Jako vždy ani tento autobus nebyl opatřen dveřmi. Cestujícím tak stačilo přibrzdit a oni si naskakovali sami. Jen v případě starších lidí opravdu zastavovali. Cesta byla vskutku náročná, protože jsme seděli na poslední pětce a pokaždé, když autobus přejel nějakou překážku, tak celá zadní půlka autobusu nadskakovala do obdivuhodných výšek. No a tím, že jsme seděli úplně vzadu jsme si výšky užívali plnými doušky. Asi tak v půlce trasy jsme měli čajovou pauzu. Projížděli jsme serpentýnami z hor zpátky do údolí. Řidiči jsou neuvěřitelně zdatní. Dodnes nechápu, jak se mohli v těch zatáčkách vyhnout protijedoucím autům. Do Coimbatore jsme dojeli kolem 9, což bylo dřv, než jsme čekali. Okamžitě jsme si vzali rikšu a jeli na vlakové nádraží. Po vzoru Indů jsem se natlačila hned dopředu a zvolala na paní Kochi. Jen se zeptala na třídu a prodala mi jízdenku. Žádné papíry jsme vyplňovat nemuseli. S jízdenkami jsme šli na informace zeptat se, kterým vlakem můžeme jet. Pán se na ně jen tak podíval a řekl:“ Platform one, go.“ Vystřelili jsme teda na první nástupiště a nastoupili do vlaku. Ptali jsme se nějakého průvodčího, jestli jede ten vlak do Kochi. Jen tak divně zakýval. Usoudili jsme, že jedeme dobře. Moc na výběr jsme ani neměli. Vlak se totiž rozjel.  Přisedli si k nám dva muži. Ptali se nás, kam jedeme. Když jsme jim řekli, že do Kochi, tak se jen zamračili a řekli, že ten vlak tam nejede. Dost ve mně hrklo. Pak se zeptali jiných cestujících. Ti jim naštěstí řekli, že jedeme dobře. Na internetu jsme si pak pro jistotu ještě našli, že jde o vlak, který má 45 minut zpoždění a že jedeme dobře.  Ten den jsme měli neuvěřitelné štěstí. Vlak dojel do Ernakulamu, což je takové předměstí Kochi. Odtud jsme se museli dostat do hotelu, který byl přes vodu v části Fort Kochi. Rozhodli jsme se, že k přístavu dojdeme a dál pojedeme lodí. Jenže hrozně pršelo. Vždycky jsme kousek ušli a museli jsme se schovat. Po hodině nám došla trpělivost a do hotelu jsme dojeli MHD. Bylo vidět, že jsme dojeli do turistické části města. Ulice byly krásně uklizené a nebylo na nich ani moc lidí. Dali jsme si věci do hotelu a šli se podívat okolo. Už svítilo slunce a bylo teplo. Chtěla jsem jít proto na pláž se koupat. Když jsme tam ale došli, tak mě koupání přešlo. Na pláži byla asi tuna odpadků a na nich se přiživovali ptáci. Mezitím se válely chaluhy a skupinky Indů.  Rozhodli jsme se proto navštívit raději holandský hřbitov, který byl ale neudržovaný a zavřený. Potom jsme se toulali uličkami až do večera. Zašli jsme si do jedné z restaurací. Ceny byly vskutku turistické, ale čerstvě upečená ryba za to stála. Z restaurace jsme se ještě stihli podívat na křesťanský kostel a pak jsme šli na hotel.