Cestování > Jižní Indie > Mysore

Mysore

26.7.2014
Do Mysore jsme dojeli hodně brzy ráno. Na nádraží jsme si vzali rikšu a jeli do hotelu. Na hotel jsme dorazili v 7 ráno s tím, že se ubytujeme a ještě chvíli dospíme. Recepční nám ale oznámil, že bychom museli platit 500 rupií navíc, protože check in se u nich dělá až ve 12. Platit kvůli pár hodinám takovou sumu se nám nechtělo, tak jsme radši jeli do ZOO. ZOO byla ještě zavřená, tak jsme si zašli na snídani. Snídaně nebyla nějaká lahůdka, ale dalo se to sníst. Pak jsme vyrazili do ZOO, která je údajně největší v Indii. Čekala, jsem, že to tam bude vypadat jinak než v Evropě, ale byla dost podobná. Uvnitř bylo hodně zvířat a krásně udělané voliéry s ptáky, oddělení hadů i krokodýlů. Než jsme to všechno prošli, uběhlo 2,5 hodiny. Ze ZOO jsme šli směrem do centra hledat supermarket, jelikož jsme už byli přejedení všech placek a rýže a v hotelu jsme měli pro sebe kuchyňku. Žádný otevřený jsme ale nenašli. Trochu zklamaně jsme pak jeli zpátky do hotelu, kde jsme zjistili, že hned naproti máme supermarket. K naší velké radost jsme našli i instantní těstoviny, které jsme s velikou chutí snědli. Po obědě jsme si znovu vzali rikšu a jeli jsme k ZOO, odkud jsme věděli, že pak pokračuje autobus na Chamundi hill, kde se nachází další s významných chrámů. Jízda místní dopravou je vždycky zážitek. Nejvíce mě ale překvapilo vystupování a nastupování. Když totiž autobus zastavil na parkovišti na vrcholu hory, tak lidé, kteří chtěli jet zpátky do města, nečekali, až ti, co přijeli, vystoupí. Naházeli si otevřenými okny na sedačky různé tašky, kapesníky nebo cokoliv měli po ruce a zběsile se rvali dovnitř. Ti, co naopak chtěli vystupovat, se rvali ven a u dveří tak vznikla dokonalá tlačenice a perfektní příležitost pro kapsáře. Naštěstí nám nic neukradli a my jsme tak mohli pokračovat směrem k chrámu. Cestu lemovali stánky s různým prodávaným zbožím. Jako všude v Indii, bylo i tady neskutečně moc lidí. Když jsme viděli tu frontu, která vedla do chrámu, tak jsme si řekli, že tak moc dovnitř zase jít nepotřebujeme. Obešli jsme si ho a kochali se krásným výhledem na město. Vedle chrámu se dokonce nacházelo dětské hřiště. Jenže tam nebyly žádné děti. Pouze jedna kráva a tři opice. Tomáš si pak koupil nějaké slané sušené dobroty a šli jsme zpátky k autobusové zastávce. Cestou k ní ho ale zastavila opice, která chtěla taky ty sušené věci ochutnat. Tomáš teda nabral hrst a pomalu se jí snažil nabídnout. Opice ale chtěla očividně celý sáček a odmítala Tomáše pustit. Tentokrát zasáhli místní, kteří opici odehnali nějakým pokřikem. Prohrát další boj s opicí by pro něj vážně byla ostuda. Stav opice- Tomáš se díky zásahu srovnal na 1:1. Nedaleko parkoviště se nacházelo muzeum náboženství. Řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé a šli jsme se podívat dovnitř. Tam si nás odchytl starý pán a ptal se, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Česka, tak byl nadšený, že takoví už tu taky byli a hned nám dával nějaký letáček. Začali jsme tušit, o co mu jde a rychle jsme utíkali pryč. Na letáčku bylo totiž napsáno, jak je svět zkažený a lidé prohnilí a co se nám stane, když budeme pokračovat v tomto způsobu života. Nasedli jsme do autobusu a jeli zpátky do města. Ve městě jsme si udělali velkou procházku kolem paláce až na tržnici. Potkali jsme jednoho pána, který nám radil, co vidět a jak se tam dostat na trh. Tržnice byla krásná. Prodávali tam i typické indické barvy, spoustu ovoce a zeleniny, koření, nádobí a další zboží. Z tržnice jsme pokračovali do města, kde jsme bloudili uličkami, až jsme se zastavili v kavárně. Odtud jsme chtěli jet rikšou. Jenže jsme zapomněli vizitku hotelu i jeho jméno. Věděli jsme, že je to jen blízko Nehru park a nechápali jsme,  proč nikdo z řidičů netuší, kam chceme. Nakonec nás jeden vzal, ujel s námi dvě ulice, ale pak přiznal, až netuší kam máme jet a nechal nás vystoupit. Chytli jsme si proto dalšího rikšu. Můj orientační smysl mi říkal, kam máme jet. Řidič ale rikšu otočil přesně opačným směrem. O pár ulic mi to nedalo a zeptala jsem se ho, jestli ví, kam jede. Nedostala jsem žádnou odpověď, tak jsem se zeptala, jestli vůbec mluví anglicky. Řidič se na nás otočil a s veselým obličejem se zeptal..Hindi? Začalo se stmívat a my jsme stále byli daleko od hotelu. Jakou náhodou jsme potkali znovu toho pána, se kterým jsme si povídali u paláce. Zachránil nás, když řekl rikšákovi, kam jet. U hotelu jsme si zašli do restaurace a pak se z hotelového balkonu kochali krásou nočního Mysore.