Cestování > Ukrajina na kolech > okolí Podubovce Vyhrejte vstup na cestovatelské 3D promítání

okolí Podubovce

14.8.2006
Ještě než jsem se vzbudil, tak mi napsal Tom, že ze zdravotních důvodů to balí a jedou domů. Martině prý hnisají zanícené palce u nohou, Tomáše začíná přepadávat angína a navíc se jim kolo nepodařilo opravit. Byl jsem z toho smutný, protože na celou cestu jsme zbyli jenom dva. K tomu všemu venku ještě pršelo. I přesto jsme se po snídani sbalili a vyrazili na cestu.

Jak píše Plašan, rozhodli jsme se ráno jet domů. Kolo by se pravděpodobně opravit dalo, ale moc dobře jsem se necítil i když teplotu jsem měl asi jen večer a ještě ne moc velkou. Martina kromě palců si ještě pro jistotu včera trochu popálila ruku při vaření večeře a hlásila, že ji taky začíná bolet v krku. Sice jsem si ještě dlouho říkal, jestli bychom to přece jen nezvládli, ale po návratu do ČR a návštěvě doktorky, která mi rovnou předepsala antibiotika a neschopenku jsem byl rád. Čekal nás asi největší zážitek – dostat se domů. Přijeli jsme na nádraží, že pojedem vlakem 10:27 do Čopu, ale paní nám tvrdila, že s velocipédy tam nemůžeme. Stejně tak do přímého vlaku do Bratislavy. Takže asi pojedeme jak Soňa, o které jsme věděli, že dojela, ale kde a jak přestupovala ne. Na nádraží se nemělo smysl více ptát, protože jsme se setkali jen s obvyklou odpovědí „ja nezňáju“ a jeďte do Čopu, tam vám to přece řeknou…

Před půl jedenáctou přijíždí vlak, který má ceduli Užgorod. Ptám se přímo průvodčího, jestli můžeme tímto vlakem do Čopu s kolama – prý jo. A jestli můžeme koupit jízdenku ve vlaku – to prý taky jo. Dokonce nám pomáhá nakládat kola. A hele, ona je to jednička a lehátková… Asi to bude trošku dražší. Nakonec platíme 20 UAH, což odpovídalo asi 1Kč/km za jednoho, což je asi několikrát víc než kdybychom jeli električkou,ale v podstatě to odpovídá našemu jízdnému a pokud nám to ušetří čas, tak se to více než vyplatí.

V Čopu máme asi 15 minut na přestup. Chvíli hledáme, kde koupíme lístek, ale protože v pokladně zrovna nikdo není, jdu se zeptat přímo ke vlaku, který vypadal slovensky. Je to on, ale prý musíme jít do jiné budovy, kde si koupíme lístek. Tak tam tedy spěcháme a dozvídáme se, že vlak je již vypraven a lístek nám neprodají. Sice to zkouším ještě jednou k vlaku, ale pohraničníci mě odhánějí se stejným vysvětlením, jako paní v pokladně. Hm, asi s tím nic nenaděláme. Další jede 19:40, což je za více než osm hodin…

Koukám na mapu, jestli tu není někde přechod pro auta/pěší. Do Čiernej nad Tisou je to přece kousek. Na mapě to vypadá, že silnice na Slovensko tam vede, tak tedy zkoušíme po ní jet. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem pochyboval, že bych se tu s někým domluvil, jestli tam ten přechod je a myslím, že bude lepší dojet tam a uvidíme. Když ale končí vesnice a cesta mizí, tak už docela pochybuju a snažím se zjistit, jestli je špatná mapa nebo jsme špatně my. Nějaký pán, který tam pase krávu mi říká, že přejít se tu nedá. Takže chvíli přemýšlíme a když už to chceme vzdát, pán nás upozorňuje, že támhle kousek jde pohraničník, že se ho můžeme zeptat… Tak tedy jedem za ním, ptáme se, on nejdřív tvrdí, že to nejde, pak chce vidět pasy, pak volá kolegovi kudy nás má poslat, pak nám znovu opakuje, že to tudy nejde a že máme jet do Užgorodu, pak znovu mluví s kolegou, pak chce znovu pasy a pak si zapisuje naše čísla… To nám trochu zatrnulo, ale co už. Jde kousek s náma, aby nám ukázal cestu, jak se dostaneme zpět do Čopu. Takže se vracíme s divnými pocity čekáme několik hodin na nádraží. Naštěstí nástup do vlaku pak i s hraniční kontrolou proběhl bez problému a jsme konečně i s kolama na Slovensku.

Pan průvodčí nám účtuje 20Sk za kola a dává nám lístek pro ně až na české hranice, že s něma můžeme klidně přestupovat do jiných vlaků. V Košicích jsme nemile překvapeni, že stále nejde platit kartou, ale hlavně, že neznají české skupinové slevy (od dvou osob). No hlavně, že nám za chvíli jede přímý vlak do Přerova. S jízdenkama jdeme na nástupiště, že dáme kola do služebního oddílu. A ejhle, on tam žádný není. No tak to si je budeme muset asi přes noc hlídat… Takže je dáme na konec vlaku, to by snad nemuselo vadit. A zjišťujeme, že to taky nepůjde, protože na konci jsou lehátkové vozy. A vepředu taky. Takže nakonec dáváme kola přímo do uličky naproti sobě u našeho kupé v posledním vagónu před lehátkovým vozem. Kupodivu to nikomu nevadilo, sice se pár cestujícím se hůř procházelo, ale nikdo nám nenadával a ani průvodčí nic neříkal. A navíc jsme měli kupé jen pro sebe, protože komu by se chtělo lozit do něj přes řidítka ;) Nadával až český průvodčí, a to hodně. Ale to nám bylo tak nějak už jedno, hlavně že nás nevyhodil a že jsme už skoro doma…


Cesta ubíhala docela rychle, možná to bylo i tím, že jsme jeli pořád z kopce J a navíc nalehko, protože naše bagáž zůstala na hotelovém pokoji. Cestou jsme potkali boskovický autobus plný českých turistů, kteří dnes na kole nejeli, protože včera zmoknuli. J Podle nás to byla slabá výmluva pro sportovní nadšence, protože my jsme taky včera zmoknuli. Vilda navíc po cestě nafotil hromadu fotek s krávami a koňmi.

Zatímco první část trasy vedla z kopce, tak ta druhá zase do kopce – čekalo na nás zhruba 20 km dlouhé stoupání, ale nijak nás to nermoutilo. Plni elánu jsme šlapali do pedálů našich kol. Oč horší byl stav vozovky, po které jsme jeli, o to nádhernější byla okolní krajina. Navíc vylezlo i sluníčko a začalo být pěkně.

Okolní výhledy byly nádherné, po cestě jsme dělali kravinky, prostě pohodový výlet. Vzhledem k tomu, že se jednalo o náhodně vybranou trasu, tak musím uznat, že se mi ji podařilo vybrat dobře.

Po dojezdu na nás čekala slíbená dobrůtka – šašlik. Jedná se o naložené kousky masa vyuzené na ohni. Po šašliku jsme se rozhodli, že vyrazíme na Šipotské vodopády, které jsou nedaleko. Moc se mi sice nechtělo, ale protože bylo lepší to odjet dnes než zítra, tak jsme vyrazili.

Cesta vedla samozřejmě do kopce. Když jsme dorazili k potoku, tak nás v okamžiku, kdy jsme uviděli brod, jaksi ani nenapadlo, kudy ten potok přechází pěší a vrhnuli jsme se rovnou na překonání brodu. Poprvé jsem ho přejel, pak jsem se vracel, protože Vilda chtěl fotku a když jsem se zase vracel, tak mi přední kolo uvízlo na šutru a už jsem si došlápl do krásně ledové vodičky. Pořád je to ale lepší, než kdybych se tam vymáchal celý. Jinak lávka pro pěší byla zhruba o 15 metrů výš. A protože se nám podařilo dorazit i k vodopádům, které doopravdy nevypadaly špatně, tak jsem ani moc nenadával.

Cesta zpět proběhla v pohodě až na skorosrážku při závodech na silnici, kdy se podařilo udělat dnešní rychlostní rekord.

Po příjezdu na mě čekal domácí boršč, který pasuju na první místo v žebříčku doposud snědených ukrajinských jídel. Vzhledem k tomu, že na nás už doléhala spací nálada, tak jsme vyrazili na pokoj a šli jsme spát.
Boršč je vlastně taková polévka "nepolévka," svým obsahem a množstvím různých ingrediencí totiž nepřipomíná nic dosud známého:) Pokud chcete doma ohromit a taky si velice dobře pochutnat, tak tady je recept:

Pro 4 osoby (asi cca 3 litry:)

Ingredience a gramáž:

    0,5 kg vepřového masa, nejlépe s kostí (lopatka, koleno atd.)
    150 g fazolí (uvařených, nebo v plechovce)
    1 ks velké červené řepy
    1 plechovka rajského protlaku (větší)
    4 velké brambory
    2 ks mrkve
    kousek másla na osmahnutí mrkve
    1/4 hlávky zelí
    1 paprika
    1 cibule
    kousek špeky
    1 palička česneku

 Postup přípravy:

Vepřové maso vaříme do jeho změknutí asi v 3 litrech vody. Po vzniku vývaru maso vyjmeme - budeme ho potřebovat později. Čerstvou červenou řepu nastrouháme na struhadle a dáme podusit asi na 20 minut s hrníčkem vody a plechovkou rajského protlaku do rendlíku. Mezitím nakrájené brambory vhodíme do vývaru a vaříme. Mrkev taktéž nastrouháme na struhadle a osmažíme na kousku másla. Vhodíme do vývaru k bramborám. Zelí nastrouháme, nebo na jemno nakrájíme a také vhodíme do polévky. Totéž uděláme i s nakrájenou paprikou, jednou osmahnutou cibulkou a fazolemi. Přidáme osmažený kousek sádla nebo škvarky a odstavíme. Poté přidáme ještě paličku prolisovaného česneku.
Doba varu se vždy odvíjí od porcí. Takže přesný čas vám neprozradím:) Polévku ale odstavte v momentě, kdy zjistíte, že zelí i brambory jsou již měkké. Správný ukrajinský boršč by měl alespoň den odstát a až poté konzumovat. Podává se s chlebem namazaným česnekem a lžičkou smetany.

Zapomněl jsem ještě dodat, že jsme v hospůdce U Lva potkali ty tři kluky, kteří s námi vystupovali na nádraží v Michalovcích.

Útrata
8,- UAH     snídaně
3,60 UAH     pitný režim
27,- UAH     večeře
40,- UAH     ubytování

Počasí: střídavě déšť a slunečno, dlouhé kalhoty s bundou

TTD: 77,7 km, doba jízdy 5:10

Trasa:  hotel u Lva – Pilipec - Kelečin – Suchy Repinně – Majdan – Goljatin – Novosiljica – Studenyj – hotel U Lva (první část),
 hotel U Lva – Podobovec – vodopád Šipot a zpět (druhá část)