Cestování > Ukrajina na kolech > údolím Těresvy Vyhrejte vstup na cestovatelské 3D promítání

údolím Těresvy

17.8.2006
Ráno bylo opět krásně, sluníčko na obloze svítilo a přišel ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem opravdu musel navštívit turecký záchod. Vydal jsem se z pokoje dolů do přízemí, otevřel jsem dveře a zavřel je za sebou. To, co se tam dělo vám popisovat nebudu, leč ta pozice, ve které jsem se nacházel, byla velmi zajímavá. Teď už chápu, proč východní národy tak rády tančí kozáčka.

Bylo vedro, ale my to valili údolím řeky Těresvy dolů. Čím déle jsme jeli, tím lepší byla silnice, ale zároveň již ta krajina nebyla tak malebná. Krajina jednotlivých horských údolíček mi prostě učarovala.

Něco málo k řece, kolem které jsme jeli. Stejně jako ostatní řeky na Ukrajině, tak ani Těresva není moc hluboká, zato má hodně široké koryto. Domnívám se, že v době tání sněhu, je toto plné vody. Dokonce i teď v srpnu byla řeka sjízdná na WW II.

Někde před Těresvou (myšleno městem) jsme si dali oběd. Byl to vynikající blinčik s troškou masa a k tomu houbová omáčka. Zapíjeli jsme malým pivem.
Ani nevím, jak se to stalo a objevili jsme se na křižovatce s mezinárodní silnicí (další důkaz, že ukrajinské mapy nejsou dogma), kde jsme museli zahnout vlevo, abychom dojeli do Solotviny – cíle naší dnešní etapy. Po této rušné cestě jsme jeli neradi, ale bohužel jinak to nešlo. Zato se nám podařilo vyžebrat trošku oleje na naše zpívající řetězy.

Po příjezdu do Solotviny jsme zamířili k jezerům, která jsou plná soli, takže se člověk ani nemůže pořádně potopit. Vilda to zkoušel, namočil si i vlasy, ale stejně se neutopil.

Po osvěžující koupeli a následném nutném osprchování, protože jsem vypadal jako solnička, jsme se vydali hledat místní nádraží. Nakonec se nám to za přispění jedné místní ženy podařilo. Na nádraží jsou i docela milí a nepoužívají, dle Vildy, oblíbenou frázi: „Já něznaju“. Dozvěděli jsme se, že náš vlak jede za tři hodiny. Jízdenky nám ale teď neprodají, protože paní je na obědě. Proto jsme vyrazili do města.

Sehnali jsme jedno kafé se zahrádkou, kde dokonce měli i chlazené nápoje, tak jsme se tam usadili. Zatímco Vilda nakupoval, tak já jsem odolával tlaku jednoho malého chlapce, kterého velmi zajímalo moje kolo. Jel s námi i na nádraží, naštěstí hned po dojezdu musel jet domů.

Mezitím se k nám přidal další, který v okolí nádraží pásl 6 krav. Byl příjemný, nebyl tolik zvědavý a mj. jsme se dozvěděli, že na celou Solotvinu připadá jeden policista, že kráva stojí 1.000,- UAH a že „choď na chuj“ znamená „jdi do háje“. Pak nám přijel vlak, tak jsme se rozloučili, nasedli a odjeli.
Pochopil jsem, proč vlakové jízdenky jsou tak levné. Vlak jezdí jen občas a když už jede, tak jede zhruba rychlostí 30 km/hod. a je v něm horko (což v zimě nemusí vadit).

Útrata
28,- UAH     nákup potravin
17,- UAH     oběd v restauraci
2,- UAH     vstupné na jezera
1,- UAH     sprcha

Počasí: jasno, kraťasy s tričkem

TTD: 74,8 km, doba jízdy 3:43

Trasa: Ruská Mokrá – Usť Čorné – Dubové – Těrnovo – Těresva – Solotvino