Jaipur

Ráno o půl deváté se necháváme odvézt cyklorikšou za 30 rupií před bránu starého růžového města. Míříme pěšky k Hawa Mahal - Paláci Větrů, nejznámější pamětihodnosti v Jaipuru. Je to náš poslední den, tak si vychutnáváme pravou Indii - ten nepořádek, chaos a hluk. Snažím se to všechno nafotit. Po cestě se jdeme podívat do nějakého paláce, odkud je výhled - zdarma. Tedy za povinnou návštěvu obchodu majitele paláce.
Byli jsme zvyklí už na všeliljaké dopravní prostředky, na to, že na kole jezdí celá rodina - klidně i 4 lidi, ale zapřažený vellbloud nás docela překvapil. V Jaipuru se dá koupit lístek, který platí jako vstupenka do několika památek včetně Hawa Mahal za 300, studenti 150. Indové to mají za 50 a 20. Máme ale málo času a nechceme tam jít. Nejhezčí a známý pohled je z hlavní ulice. Tentokrát máme štěstí na modrou oblohu. Je to náš první den, kdy máme jasno. Na ulici před palácem nás odchytává další majitel obchodu, který nás bere zdarma na střechu s krásnou vyhlídkou. Absolvujeme pak ze slušnosti opět prohlídku jeho obchodu.
Když odcházíme, všímám si vystavených triček v jednom blízkém obchodu a chtěl bych si je koupit. Majitel mě okamžitě bere dovnitř a snaží se mi prodat kde co. Nejprve ať si vyberu, pak mi udělá cenu. Mám vybraná dvě trička a dvě košile, ale nehodlám za ně tolik platit. Navíc košile mi jsou trochu krátké, takže smlouváme už jen o dvě trička. Začal na 200, já je chtěl za 60, protože od kamarádky Anji jsem měl doporučeno, že mám za tričko platit max. 70. Nakonec jdu až na 180 za 2 trička, protože už odjíždíme a jinde jsem je neviděl. Chce za ně 200, ale to už jsem se kousnul a na jeho otázku,  proč se hádám o 20 rupií odpovídám, že proč se hádá on. Nakonec mi je dává a tváří se nešťastně, Simča kupuje za 100 kabelku, kterou ani nechtěla a dostala ji nakonec za cenu, o které tvrdili, že to nejde. Strávili jsme tam skoro hodinu. Byl to ale pan obchodník, protože o pár ulic dál nacházíme obchod, kde ta samá trička jsou za 60, krabičky,  co Simča koupila na pláži tu jsou za 20 a 10 malé a spousta dalších levných suvenýrů. Jen ta kvalita občas...
O kousek dál je vstup za 100 do observatoře Jantar Mantar, kterou jsme v podstatě jen proběhli bez průvodce (200 rupií). Škoda, že jsme neměli více času, s průvodcem by to bylo zajímavější.
Vracíme se do hotelu rikšou a chceme vyměnit peníze. Jenže jsme nějak zapomněli na to, že je neděle a banky mají zavřeno. Rikša nás ale veze do nějakého klenotnictví, kde měníme jen zbylých $26, protože ze 100 EUR nám drobné eura nevrátí. Hotel se dá zaplatit kartou. Pak jdeme pěšky asi kilometr na busové nádraží. Přidáváme se ke dvěma Indům, kteří tam taky míří a ukáží nám cestu. Hned v bráně nám zastavili autobus, který zrovna odjížděl, že máme jet s ním, že to bude i levnější koupit lístek přímo v něm. Za 6 hodinovou jízdu do Dillí v neklimatizovaném  autobusu platíme 185. Cesta ubíhá fajn, Indové,  co sedí vedle nás jsou kamarádští a povídají si s námi. Dokonce mi do mobilu přes bluetooth nahrávají indické písničky. Vystupujeme asi hodinu cesty před Dillím, které jsme si vlastně vůbec neprohlédli, na dálnici  kousek od letiště. Vojácí nám poradili, kde pojede bus na letiště a nakonec nám se samopalem v ruce zastavili  rikšu za 70. Ještě po cestě utrácíme všechnny zbylé rupie a s pětihodinovým předstihem jsme na letišti. Pokud si myslíte, že jsme se poučili z toho, jak nám málem uletělo letadlo, tak tentokrát jsme měli tolik času, že jsem musel Simču odvést z nakupování a k bráně jsme už běželi, letuška nám naproti, aby za chůze zkontrolovala palubní vstupenky a jen jsme procházeli kolem kontroly u brány a slyšeli do vysílačky "boarding completed".

Vídeň nás druhý den přivítala v šest ráno teplotou 5 °C, v Praze bylo o něco tepleji, ale chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co je v té Praze tak strašně zvláštního... ta ukázněnost řidičů, to zvláštní ticho, kdy jsem měl pocit, že lidé chodí jak mrtvoly... ještě doma v Přerově jsem si na to celý den nemohl zvyknout.

Poděkování: Honzovi, díky kterému jsem se na tento výlet dostal, Jardovi za zorganizování i za realizovaný plán B, Zbyňovi za zjištění spousty informací a zařízení vlakových jízdenek, Hele za užitečné informace a půjčení průvodce LP,  Anje a Babetě za rady a za Emergency box for India, mému šéfovi za udělení dovolené a týdne navíc a za půjčení LP, svojí mámě za opravu chyb v tomto cestopisu a své asistentce, modelce a bezva kamarádce Simče za krásné tři týdny.