Cestování > Ukrajina na kolech > Královská etapa

Královská etapa

15.8.2006
Dnes ráno jsme vstávali brzy, jelikož na nás čekala dost náročná etapa. Jako každé ráno nás i dnes probudil déšť a tak jsme při snídani o půl deváté posunuli o půl hodiny odjezd a v této proluce jsme si naposledy užili měkkých postýlek.

Po rozloučení se s majiteli a vyfotografování se s nimi (slíbili jsme jim poslat fotku) jsme konečně vyrazili na cestu. Prvních 25 kilometrů bylo mírně z kopce, takže jsme to do Mižhirje zvládli za hodinku a pět minut a to jsme se cestou ještě stavovali u železitého pramene, který jsme samozřejmě museli ochutnat.

V Mižhirji jsme doplnili zásoby a vyrazili do vrchu po cestě na Siněvir. Ještě ve městě se nám podařilo udělat dobrý skutek, kdy jsme zahnali krávu toulající se po silnici na její pastvu. Brečící děvčátko bylo rádo a ještě od nás dostala margotku.

Poté ale začal správně výživný kopec. Nedokáži říct, jak byl dlouhý (možná 3, ale taky i 4 kilometry) a nevím, jak dlouho jsme jej vyjížděli. Vím však určitě, že minimální stoupání bylo 8 procent a taky to, že jsme jej nakonec pokořili. Následný kratší směr do obce Siněvir stanovil rychlostní rekord dne a vlastně i dosavadního putování. Cesta navíc probíhala za neustále se měnícího počasí.

Rozcestí v Siněviru nám ukazovalo – doleva je to k jezeru, vpravo do Koločavy. My se rozhodujeme, že pojedeme do kopců k jezeru a jak se později ukázalo, tak to stálo za to.

U vstupu do Siněvirského národního parku nás vítá stráž, ale poplatek po nás žádný nechce (kdyby nás bylo pět, tak prý jo). Vyrážíme zlehka vzhůru a kocháme se okolní přírodou, které se pořád jaksi nemůžeme nabažit. Přijíždíme do Siněvirské Poljany a ta je zalita sluncem a proto ode mě dostává název Slunečné údolí. Nic ale netrvá věčně.

Protože Vilda měl chuť na oběd a taky se asi potřeboval zbavit některé ze svých konzerv, které s sebou vláčel, tak jsme za vesnicí zapadli do dřevěného přístřešku u cesty a začali připravovat jídlo. Zhruba za 10 minut se však spustila velká bouřka a tak jsme na to jídlo měli celkem hodinu a půl.

V 16:00 přestalo pršet, ale než se Vilda sbalil, tak zase začalo, ale protože jsem chtěl jet dál, tak jsem udělal svou první chybu a to tu, že jsem se pořádně neoblékl a tak jsem po příjezdu k jezeru zjistil, že mě začíná lehce bolet v krku.

Ještě než jsme se však dostali k jezeru samotnému, tak jsme si museli vyšlapat, resp. zčásti vyjít další výživný kopeček. Navíc nás strážný u brány k jezeru odlehčil o jednu hřivnu.

Jezero samotné potěší znavené tělo poutníka, neboť jeho okolí je moc krásné. Jezero samotné se dá i obejít a po cestě narazíte na několik dřevěných srubů, ve kterých se dá, v případě, že si je trochu uklidíte, i přespat. To samé děláme i my a bivakujeme zde, přestože jsme původně chtěli až do osady Svoboda. Bohužel déšť nám to znemožňuje a poté, co jsme se zabydleli, tak se nám už ani nechce. Možná zítra.

Vilda ještě vyrazil do hor, jelikož má děsnou chuť na puding. Pokusí se tam překecat s pomocí hřiven pár místních, aby mu dali mléko. Zítra pojedeme a snad i dojedeme do Koločavy. Potom se nasměřujeme na Komsomolsk a zkusíme projet tu cestu, co nám doporučili chlapi U Lva. Sami ji prý sjet nestihli, ale prý je hezká. Tak uvidíme

Útrata
12,- UAH     snídaně
8,- UAH     energetický nápoj
2,- UAH     vstupné k Siněvirskému jezeru

Počasí: střídavě déšť a slunečno, kraťasy s tričkem

TTD: 62,7 km, doba jízdy 4:04

Trasa: hotel u Lva – Mižhirja – Siněvir – Siněvirská Poljana – jezero Siněvir