Cestování > Peru a Bolívie > Jezero Titicaca

Jezero Titicaca

5.7.2009

 

Ráno jsme si přivstali, abychom si zabalili batohy a vytřídili, co budeme potřebovat následující dva dny. Zbytek zavazadel jsme nechali v úschovně v recepci. Zajímavá byla snídaně, která byla součástí služeb. Když jsme na ni přišli, seděl u stolu pár, který dosnídával, ale na stole zůstal jen košík s pečivem. Simona se šla tedy zeptat, co bude dalšího a odpověď, že nic nás celkem dostala. Prý na stole byla spousta marmelády pro všechny, ale že ji asi “zlí turisti” všechnu snědli:) Protože jsme protestovali, uvolil se zajít do obchodu pro další.

Před osmou nás vyzvedlo u hostelu kolektivo s dalšími turisty a zavezli nás do přístavu. Měli jsme chvíli čas na nákup ve stáncích, především Síma si potřebovala doplnit některé věci, o něž včera přišla. My ostatní jsme kupovali především ovoce, které se vozí darem domorodcům na ostrovech, protože tam ovoce mají málo a jsou za něj velmi vděční.

První zastávkou naší lodi byly turistické plovoucí ostrovy Uros. Jde opravdu o atrakci pro turisty, protože indiáni na nich ve skutečnosti nežijí, mají své ostrovy blíže pevnině a na tyto jezdí každé ráno kvůli výdělku. Maličké ostrovy jsou vyrobené ze speciálního rákosu tutora, který představuje pro domorodce životadárnou rostlinu. Staví z něj ostrovy, obydlí, lodě a určitá část se pojídá I jako pamlsek. Je vidět, že žijí velmi skromně a jsou vděční za každý prodaný koberec či suvenýr. Po příjezdu na ostrovy nás přivítala delegace žen v místních krojích, poté jsme se posadili na rákosovou lavici do půlkruhu a náš průvodce spolu s domorodcem nám popisovali vznik rákosových ostrovů, stavbu chýší apod. I když celkově byla návštěva zajímavá, připadali jsme si tam trochu jako v ZOO s lidmi, nebylo to úplně příjemně. Abychom se alespoň trochu odvděčili a nechali jim vydělat, svezli jsme se jejich lodí za 5 Sol na sousedící ostrov.

Z Uros jsme pokračovali v plavbě na kamenný ostrov Amantani, kde jsme měli domluvený nocleh v místních rodinách. Na břehu nás očekávali ženy ve slavnostních krojích, které si nás rozebrali po dvojicích a odvedli do svých domovů, kde nám přidělili pokojík na nocleh a hostili jídlem. My s Tomem jsme měli problém s komunikací, protože z naší party španělsky uměla jen Simona, takže jsme si s naší rodinou moc nepopovídali. Bydleli jsme ve  tříčlenné rodině – matka Jovita, otec Rufino a asi šestiletá dcerka Yeny. S Rufinem jsme se představili přes papír, kdy on nám napsal jména členů rodiny a my mu napsali svá. Velmi se mu líbila naše propiska, takže když po ní zatoužil, nechali jsme mu ji jako dárek.

Ostrov Amantani je nádherný a pohled na vody jezera Titicaca úchvatný. Je tak obrovské, že si člověk připadá jako u moře. Když jsme trochu okoukli sousedství, dostali jsme oběd v malé kuchyni bez oken, kde Jovita vařila na zemi na ohýnku. Přestože podmínky na vaření byly více než prosté, měli jsme tu asi nejlepší jídlo za celou cestu. Opečené různé druhy brambor a opečený sýr k obědu, rýži se zeleninou k obědu a výborné placky s marmeládou k snídani. Jídlo jednoduché z domácích surovin, ale velmi chutné. K naší úlevě se u Jovity ubytoval i průvodce, který uměl anglicky, takže jsme aspoň něco málo mohli říct i rodině.

Po obědě se Jovita opět převlékla do slavnostního kroje, nabídla nám k zapůjčení ručně pletené čepice a odvedla na místo srazu s ostatními členy naší výpravy. Tam si nás přebral průvodce a společně jsme šli na podvečerní výlet na jeden ze dvou kopců ostrova – Pacha Mamu (Matka Země). Při výstupu bylo znát, že jsme ve výšce skoro 4000 metrů, protože se nám hůře dýchalo. Na vrcholku jsme pozorovali západ slunce a protože se opět citelně ochladilo,  trousili jsme se zpět. Tentokrát si nás rozebraly mužské části rodiny a odvedly zpět do domečků na večeři.

Po ní následovala příprava na fiestu – slavnostní večer s tancem v dobových krojích. Jovita mě navlékla do haleny, sukně, opásala mě vyšívaným pásem a ještě přidala šál. Tom to měl podstatně jednodušší, dostal jen pončo. Takto vymódění jsme následovali malou Yeny, která se na zábavu evidentně těšila a která nás dovedla do místního “kulturáku”. K poslechu a tanci hrály dvě indiánské kapely a místní ženy nás vyzvaly k tanci. Tancuje se ve dvojicích naproti sobě, partneři se chytí za ruce, pohybují se dokola a vypadá to,  jako když rukama imitují řezání dřeva:) Takto se tancuje na všechny písně a je jedno, jestli tancuje muž a žena nebo žena s ženou. Místní muže jsem tančit neviděla.