Cestování > Jižní Indie > Ooty Vyhrejte vstup na cestovatelské 3D promítání

Ooty

30.7.2014
Snídani jsme si dali osvědčenou v té restauraci, co včera a pak jsme vyrazili k jezeru Ooty projet se na šlapadle.  Okolo jezera bylo neskutečně moc lidí, stánků, zboží a hluku. Nejdřív jsme si museli koupit vstupenku na to, abychom se vůbec mohli přiblížit k jezeru a teprve u jezera se půjčovaly za další peníze loďky. Bylo to pro nás jako Evropany trošku nepochopitelné, ale byli jsme v Indii. U jezera i po cestě k němu na nás stále někdo volal a chtěl se fotit. Byli jsme z toho už trošku otrávení, tak jsme se těšili, jak si vyjedeme doprostřed jezera a trochu si od lidí odpočineme. Indové ale nelenili, půjčili si taky šlapadlo, přijeli za námi doprostřed jezera a znovu na nás volali, jestli se s námi mohou vyfotit. Někteří se ani neptali a hned si nás fotili. A tak skončil náš klid na jezeře, ale taky čas pronájmu šlapadla. Dojeli jsme na břeh a chtěli si nechat proplatit zálohu. Fronty v Indii se zásadně nedodržují, takže to bylo trošku zdlouhavé, ale když už se pátý Ind snažil Toma předběhnout, tak mu došla trpělivost a prostě se tam taky vecpal. Jinak to prostě s nimi nejde. Od jezera to byl jen kousek k muzeu voskových figurín. Zaplatili jsme vstupné a šli dovnitř. Muzeum bylo malinké, ale hezké. Bohužel jsme některé postavy nepoznávaly, protože neznáme kompletní indickou historii. Ale i tak to stálo za to. Z muzea jsme se prošli zpět do města na oběd a z oběda rovnou na nádraží. Z Ooty jezdí historický vlak UNESCO. My jsme jeli do Coonooru, protože odtud jely dobře vlaky i zpět v rozumném časovém intervalu. Jízdenky do Coonooru druhou třídou stály asi 15 rupií. Na nádraží už stála slušná fronta lidí. Tentokrát byl ale nástup a výstup organizovaný železničním personálem. Nejdříve po příjezdu vlaku cestující vystoupili a pak teprve jsme mohli nasedat a to postupně podle toho, jak rozhodl pán od železnic. Na nás naštěstí pěkně vyšlo kupé, takže jsme si mohli i sednou a nelepit se na ostatní. Vlak byl naplněný k prasknutí, takže jsem neviděla ani na Toma sedícího naproti mně asi metr. Vlak se zanedlouho rozjel. Bylo hezké počasí, ale my jsme toho moc neviděli, jelikož všude stáli lidé. Když jsme projížděli tunely, tak Indové začali vydávat zvuky jako tlupa opic. V každém tunelu, který jsme projeli. Ty opice nejsou žádná rasistická narážka. Ony ty zvuky opravdu zněly jako z džungle.  V Coonooru jsme si zašli na kávu a zákusek do nedaleké cukrárny a pak se šli porozhlédnout po městečku, Líbily se mi tam barevné domy v kopci, které budily dojem, že jsou z cukru. Moc času jsme neměli. Museli jsme zpátky na nádraží koupit jízdenky a jet zpátky. Pokladnu otevřeli teprve 15 minut před odjezdem, až jsme se báli, že si jízdenky nestihneme koupit. Tom po předchozí zkušenosti odmítl jet druhou třídou a koupil jízdenky do první, i když byly několikanásobně dražší. Tentokrát jsme byli v celém kupé sami. Jeli jsme hned v prvním vagónu, takže jsme mohli sledovat cestu, po které jsme jeli. Vyšlo nám i počasí. Bylo nádherně, což se prý v těchto horách nestává moc často, takže jsme viděli nádherně do daleké krajiny.  Když jsme dojeli do Ooty, byl už večer a pomalu se stmívalo. Zašli jsme si na večeři a ještě nakoupit suvenýry. Když jsme stáli na trhu, tak si nás prodavač moc nevšímal. Tom se na něj podíval a zeptal se ho:“ Do you want my money?“ To už na prodejce fungovalo a my jsme se suvenýry a čerstvým kokosem mohli odejít na hotel spát.


[Error loading the WebPart 'lightbox' of type 'lightbox']