Cestování > Peru a Bolívie > Salar Uyuni

Salar Uyuni

10.7.2009
Cesta busem byla dost úmorná (několik hodin po špatné cestě, takže opět drkotání, které nás vzbudilo asi v jednu v noci) a chladná (nedoléhalo okýnko a ani ve spacáku to nebylo nic moc). Do Uyuni jsme dojeli po šesté hodině, rozlámaní a zmrzlí, proto jsme s povděkem přijali nabídku nejaktivnější cestovky, která nás zadarmo odvezla do vyhřáté kanceláře a uvařila teplé kafe a čaj. Delegáti této kanceláře byli vážně hodně aktivní, protože za chvíli nás bylo v malé místnosti snad dvacet, ale byli jsme spokojení, že jsme v teple. Cestovka nám přednesla svou nabídku výletu po salarech, ale protože jsme mezitím rozmrzli, zachovali jsme se nevděčně a šli obejít ještě další agentury. A že jich v malém Uyuni je! Prý přes osmdesát. Kolem osmé se město začalo probouzet a naháněči nás na ulici sami zastavovali se svými nabídkami. Všechny kanceláře nabízí v podstatě stejný program i služby (ve skutečnosti se kvalita pochopitelně trochu liší, ale jak to poznat dopředu, že), takže rozhodující je cena, o které jsou ochotni smlouvat. Asi po dvou hodinách  jsme už měli plné ruce letáčků a mapek a nakonec se rozhodli pro CK, kde byla I příjemná majitelka. Zajistili jsme si třídenní výlet na salary a dvě hodiny do odjezdu džípu jsme strávili na snídani, nákupem pohledů a svetrů.

Spolu s námi v autě cestovala Holanďanka Leoni a Korejka Soo Jung Cho (raději jsme ji říkali Susan) a průvodce nám dělal řidič Teo, který toho moc nenamluvil (To je hřbitov vlaků, máte 15 minut přátelé...)

Právě na Hřbitově vlaků za Uyuni naše cesta začínala. Byl zde starý rezavý vlak s lokomotivou, na kterém jsme se vyblbnuli, nakonec se ta čtvrthodina zdála ještě krátká.

Na salary se těšil hlavně Tom, ale myslím, že nás nakonec uchvátily naprosto všechny. Neskutečný zážitek z nekonečných solných plání, duhově zbarvených hor, jasných lagun a bizarních skalních útvarů patří k tomu nejlepšímu, co jsme během celé cesty viděli.

Salar de Uyuni je největší slaná plocha na světě (12 tisíc km2) - obrovská - ještě o polovinu větší než Titicaca. Proto I když na salary jezdí řada turistů a džípů se po nich prohání dost a dost, nemáte pocit přelidněnosti. V té rozloze se to naprosto ztratí. Navíc po salarech nevedou silnice, takže každý řidič jede trochu jinudy a lidé se setkávají až při zastávkách na zajímavých místech. I když během celých tří dnů svítilo sluníčko, byla docela zima, takže fotky na bílých slaných pláních vypadají jako focené na sněhu I díky našemu oblečení a čepicím. Obrovská zima je pak po západu slunce, na některých místech až -20 stupňů.

Se salarem jsem se seznámili v místě, kde se sůl těží, takže se vrší na malé kopečky, kde jsme se také vyřádili. Další zastávkou je hotel ze soli a po dalších 90 km kaktusový ostrov Isla del Pescado (Incahuasi), kde jsme čekali na západ slunce a pořídili spoustu fotografií. Nocovali jsme pak v hotel de Sal – solném hotelu, kde ze soli bylo naprosto všechno – postele, stoly, židle, stěny I podlaha. Zahřívali jsme se čajem a na spaní na sebe navlékli téměř všechno oblečení, já měla snad pět vrstev :)