Cestování > Japonsko > Himeji (姫路城)

Himeji (姫路城)

25.9.2023
Dnešním dnem vlastně začíná cesta domů, na které si ale uděláme ještě pár zastávek. Ráno jsem využil toho, že svatyně Icukušima na ostrově Miyajima otvírá už v 6:30 a před odjezdem ji ještě navštívíl. V 8:10 už odplouváme trajektem a přestupujeme na vlak 8:47 do Hirošimy. Původně jsme chtěli je dříve a měli rezervovaná sedadla. Při změně jsme zjistili, že v celém vlaku lze rezervovat jen poslední sedadlo a před odjezdem se uvolnilo druhé. Jinak bychom mohli samozřejmě do nerezervovaných vagónů. Další přestup máme v Okayimě a v 11:07 vystupujeme z šinkanzenu mířícího do Tokia na zastávce Himeji, kde se nachází stejnojmenný nejkrásnější hrad v Japonsku, přezdívaný jako hrad bílé volavky.

Dáváme si na nádraží za 700 jenů batohy do úschovny, jdeme na oběd a pak vyrážíme ke hradu, který je vidět i z vlaku a ke kterému to máme jen cca 20 min pěšky. Kupujeme si tam kombinovanou vstupenku do Hradu i do zahrad Koko-en za 1050 yenů. Vstupenka jen do hradu stojí 1000 jenů, lze platit kartou. Vyrážíme na delší okruh, který by nám měl zabrat 1,5 hodiny, což je o půl hodiny více než základní okruh. Procházíme nejprve po ochozech, kde se dozvídáme o princezně Sen a prohlížíme její komnaty a pak se napojujeme na základní okruh, který nás vede do hradu samotného. Tam po prudkých dřevěných schodech postupně stoupáme až nejvyššího, šestého patra. Jsme facinováni tím, že dokázali něco tak obrovského postavit na dřevěné konstrukci. Po návštěvě vycházíme ven z hradeb a jdeme o kousek vedle, kde se nachází krásné přiléhající zahrady Koko-en.

V 15:11 nám odjíždí přímý šinkanzen do Tokia a z něj netrpělivě vyhlížíme sopku Fuji, symbol Japonska. Jedeme už ale docela pozdě, protože kolem šesté je už tma, ale nakonec ji vidíme - nevidíme. Sice ještě soumrak nebyl úplný, ale sopka byla bohužel v mracích, takže jsme viděli jen úpatí. Do Tokia přijíždíme v 18"42 a přejíždíme dvě zastávky místním vlakem do stanice Shimashi, poblíž které jsme ubytovaní v kapslovém hotelu Owl. 

Na prohlídku Tokia nám moc času nebylo, chceme ještě dořešit dárky a máme hlad. Nejprve jsme navštívili obchodní dům Don Quijote, kde jsem konečně (na druhý pokud po Kjótu) našel automat na výrobu japonských razítek - Hanko. Razítko jsem chtěl dovézt svému synovi. Měl jsem už v mobilu stažený návod na jeho obsluhu, ale i tak mi docela trvalo, než jsem pochopil jaké razítko vyrobit a jak to v japonštině zadat. Největší oříšek pro mne byl přepis našeho jména do Japonštiny. Jelikož japonština nemá mimo jiné vůbec písmeno L, tak jsem si nebyl jistý přepisem příjmení. Jako pomůcku lze použít přímo Google translator, který umí transformovat i jména. Po zadání a zaplacení hotově bylo nutné počkat cca 15 minut na jeho vyrobení. Automat rovněž prodává i pozdro k němu, ve kterém je i poduška.

Docela pozdě jsme vyrazili na večeři a hledali kam zajít na sushi. Po delším pátrání jsme vešli podle mapy do suterénu jednoho domu, kde nám nabídli set sushi za 8 tisíc jenů. To se nám zdálo moc a navíc se nám tam nelíbilo, tak jsme šli hledat dál. Nakonec už hladoví jsme zapadli do restaurace, kde byl lístek jen v japonštině, ručně napsaný. Smál jsem se Honzovi, že takto jsme to měli v Číně pořád a s pomocí překladače jsme si objednali - já misku rýže se syrovým tuňákem a Honza nějakou polévku a kraba. Bohužel netušil, jak malou porci dostane. Bylo to spíš na předkrm. Další rozčarování přišlo při platbě, kdy jsme zjistili, že k uvedeným cenám přičetli 10% DPH (což tam tedy měli napsáno, jen jsme si to nepřeložili a s čímž jsme se občas setkali i jinde), dále ale započetli i "table charge" neboli otoshi ve výši cca 500 jenů a dále i spropitné ve výši 10% a vše se hezky násobilo, takže jsme měli platit asi o 70% více, než jsme čekali. Na něco takového jsem za 14 dnů cestování jinde nenarazili, takže Honza, kterému se to hodně nelíbilo, se pustil se slovníkem do hadky s číšníkem a nakonec dosáhl toho, že table charge nám nebylo účtováno. Číšník se omlouval a my odcházeli s rozpaky.